ZPRÁVA O TOM NAŠEM OTAVSKÉM PUTOVÁNÍ V MĚSÍCI SRPNU L.P.2003 Den prvý - sobota 9.srpna 2003 Protože jsme se sjížděli z několika různých míst, dali jsme si sraz u motorestu "U čtyřech kamenů". První jsme dojeli my s Radkem a to jsme ještě oproti původnímu plánu měli malé zpoždění, jelikož nám babička nakládala tašky s proviantem - kuřecí řízky a hroznové víno v taškách od "obědváků". Ještě než jsme se u motorestu rozkoukali, dorazili lysáci - Honza s Evou. Po chvíli zaskřípěly brzdy a v prachu silnice se zjevil Zbyněk a za ním Balážovi. Obsadili jsme lavičky, svačili, diskutovali a čekali. Zvoní mobil. Z Mnichova Hradiště se hlásí Jiráčkovi a Johnovi. Za Českou Lípou nabrali krapítko jiný směr a zbloudili. Sedíme dále. Kolem desáté jsme kompletní. Ještě poslední kávička a vyrážíme. Ku Praze je cesta dlouhá a přes Prahu jakbysmet. Sluníčko pálí. Ještě před chvílí ledové minerálky začínají bublat a auta se řadí do husté kolony, ze které není úniku. Vydrželi jiní, vydrželi jsme i my. Přesně v 11:30 dorážíme do Čimelic. Celou cestu se Radek těšil, jak nám všem ukáže místo, kde trávil několik veselých let studiem i jinými skopičinami na filmové průmyslovce. Před exkurzí samotnou jsme se na náměstí posilnili, vyčůrali a já zaskočila do papírnictví pro sešit, do kterého jsem si od té chvíle zaznamenávala vše důležité a podstatné, co se od té doby odehrálo. Když jsme nasedali do aut, na věži právě zvonilo poledne. V úhledné koloně s Radkem v čele se vydáváme na obhlídku, nebo spíše na objížďku. Vjíždíme do parku a pomalu se blížíme k zámečku, v jehož prostorách dříve dozrávali mladí adepti filmového umění. Radek vypráví veselé historky z dob studentských, upozorňuje na důležité detaily. V ostatních autech jsou o tento výklad bohužel ochuzeni. Druhý okruh Radkovy prohlídkové trasy nás zavedl k samotě "Na Chlumu". Zde Radek a jeho kumpáni nějaký čas přebývali. Zastavujeme a vystupujeme z aut. Posloucháme výklad a ze zahrady nás s nedůvěrou v očích pozoruje nynější majitel. Až když mu Radek vysvětlil, jak se věci mají, viditelně pookřál, přestal se nás bát a začal komunikovat. Na otázku, zdali je možná prohlídka objektu, opět znejistěl. Byl čas oběda a nás bylo dvacet. Vnutil se tedy jen Radek /bez nároku na stravu/ a my zůstali civět na silnici. Nevím, v které hlavě se zrodil nápad schovat sebe i auta do lesa a dělat, že nejsme. Nápad to byl dobrý a ihned jsme ho uskutečnili, ale práskač Kuba nejen, že vše prozradil, ale navíc předjel vozem tatíčkovi přímo před vrátka a my pak museli dobíhat. 13:20 - vjíždíme do Sušice. Po chvilce bloudění /přesně ve 13:27/ konečně zastavujeme v kempu. Vysušení vypadáváme z aut. Vítá nás udusaná hlína, kolem pár prázdných chatek , prapodivný kiosek a ještě prapodivnější vedoucí. Ihned nás ujišťuje, že jsme na správném místě. Otavu není vidět. Bodejť jo. Musíme přešplhat nízký val a pak je nám dovoleno spatřit onu dříve /možná i nyní/ zlatonosnou řeku. Většina z nás si smáčí alespoň nohy. Řeka je průzračně čistá, studená a mělká. Voda v ní chybí stejně jako v ostatních řekách. Ihned se rozhodujeme. Vzhledem k depresivnímu dojmu z místního kempu a také vzhledem k nadšení všech uchopit pádla co nejdříve, poplujeme již dnes. Převlékáme se, balíme jen nejnutnější věci do lodě a kluci odvážejí auta do nejbližšího kempu. Čas do jejich návratu /a do příjezdu lodí/ si zkracujeme různě. Někdo se sluní, jiný koupe. Někdo se maže krémem, jiný pivem v kiosku. V parném odpoledni nás tekutiny ochlazují vně /Otava/ i uvnitř /Gambrinus/. Konečně jsou tu lodě. Krásné žluté "banány", na kterých si už mnozí z nás prožili loňské vodní a povodňové putování po Vltavě. Stěhujeme je k řece. Nakládáme věci a nasedáme. Zbyněk však ihned zkouší eskymácký obrat a zůstává v chladivé vodě. Ani jeho několik dalších pokusů během plavby nedopadlo dobře. Vyplouváme. Čeká nás zhruba dvanáct kilometrů vodní cesty. Otavy je místy po kotníky a někdy ani to ne, takže zapřaháme tahouny a lodě vlečeme vlastní silou. Jedna z prvních větších kolizí nastala v úzkém záhybu řeky. Voda se zde valila pěkně rychle. Walterova loď se nějakým nedopatřením zašprajcla napříč a zatarasila tak cestu dalším. Odnesl to Honza s Evou a Kuba s Terkou. Ostatní vyvázli bez ztráty kytičky /a pádla/. Kousek pod osudnou zátočinou bylo pěkné místo na koupání, takže jsme se zde na chvíli zastavili abychom namočili svá rozpařená těla do chladivých vln. Do kempu v Žichovicích dorážíme kolem osmnácté hodiny. Vytahujeme lodě, pak sebe a nakonec batohy a další věci z aut. Stavíme stany. Vybavení kempu je opravdu "na úrovni", zvláště pak kadibudky ve zvýšeném přízemí. Při vstupu tě okoukne celý kemp a podle množství vody, které si točíš do kbelíku všichni poznají, jakou "potřebu" jdeš vykonat. Pozná se to i podle doby, kterou trávíš za zavřenými dveřmi. O úspěšném konání svědčí i blažené výrazy některých odcházejících návštěvníků. Johnovi a Jiráčkovi se separují. Asi mají něco dobrého k večeři a mají strach, že bychom jim to sežrali. Balážovi konzumují buřty a my dojídáme řízky. Několik lidí se pokouší o sportování. Kuba, Matěj a Yorick se jdou koupat. Odcházíme do hospody. Prý zkratkou. Asi po třech kilometrech jsme dorazili. Vítá nás hospoda "Na růžku". Máme vyprahlo. Piva je nám třeba!!! Kdo chtěl "desítku", měl ji hned. Na "dvanáctku" byly podstatně delší dodací lhůty. Někdo ji však dostal ihned, že, Waltře! To pan Jiráček málem uschnul, než si mohl líznout pěny. Čekala nás cesta zpět. Nevím, kdo měl ten spásný nápad, ale najednou se jde jinudy. Na nádraží a přes koleje. Zázrak! Po necelých 300 metrech jsme byli u stanu. Zkratka vpravdě krátká. Část osazenstva spí. Děti mají mejdan při baterkách, ostatní sedí u ohýnku. Opodál pod přístřeškem se rozezněly kytary. Nedá mi to a jdu se tam podívat. Několik starších pánů dává dohromady nástroje. Přisedám a rozjíždíme to. Asi "nejkvalitnějším" a nejzručnějším hráčem byl sólista na kuriózní vozembouch. Odcházím až po půlnoci. Z některého z "našich" stanů se ozývá podezřelé mručení. Nemám však už sílu na to, abych zjistila, ke komu se na tuto noc vloupal medvěd. Den druhý - neděle 10.srpna 2003 Ráno je první na nohou Zbyněk. Jeho "šepot" se nedá přeslechnout. Postupně se přidávají hlasy ostatních. Tereza spí. Vylézám ze stanu. Yorick kašle, Evu bolí zub, Kuba si nasazuje čočky i s jehličím. Vaříme čajíček a kafíčko a dojídáme zbytky řízků od babičky, někdo má buchty a jiný paštiku. Kluci už zase mastí karty. Jelikož se nacházíme kousek od hradu Rábí, nemůžeme si tuto pamětihodnost nechat ujít. Vyrážíme krátce před desátou. Po cestě jsme plně začali chápat, proč byly hrady budovány na vysokých kopcích. Jestli byli středověcí dobyvatelé taky tak zničení, jako my, když jsme došli nahoru, tak potěš pánbůh. A to jsme neměli na sobě brnění, ani netáhli zbraně! Příjemný chládek nám poskytlo podzemí zdejšího kostela, kde jsme navštívili zajímavou výstavu fotek s mystickou tématikou. Pak jsme se přesunuli do čistě realistického krámu pro chleba a další potřebný proviant. Někdo si dal i pivíčko nebo zmrzlinu. Krátce před jedenáctou jsme si zabrali místa na svahu pod hradem, kde chvíli nato začala přehlídka nádherných dravců neboli ptačí show. Bylo opravdu na co se dívat! Ptáčníci i jejich ptáci vypadali moc pěkně! Program byl velice pestrý. Během něho lstivý krkavec vykrádal divákům batohy. Kondorovi se zase nechtělo pracovat a tak si letěl, kam chtěl. K jeho cti však lze přičíst to, že se po necelé hodině vrátil. Z úplně opačného směru, pěšky, po lesní pěšině. A ještě dělal uraženého, že ho nikdo nevítá s kusem masa v ruce. Yorick s Kubou si vyzkoušeli chytání poštolek. Honza s Evou nechali těsně nad sebou přelétávat výra i káně a já s Danou jsme to vše fotily. Všichni jsme se u toho jak idioti váleli v prachu a špíně. Ale užili jsme si. Konečně jdeme na hrad. U pokladny jsme trochu zaváhali nad výší vstupného, které Honza s Radkem ihned začali přepočítávat na množství půllitrů vychlazeného piva. Usoudili jsme, že náš pitný režim je důležitý a začali přemýšlet. Rodinné vstupné vyjde levněji! Takže se z nás stala rodina. Já - máma, Radek - táta a našich šest dětí. Jen jsme museli bratra Honzu se sestrou Evou upozornit, že líbání u pokladny je pro tentokrát zakázáno, abychom nevypadali nějak podezřele. Prošlo to! Čekání na nádvoří jsme si zkrátili rýžováním zlata, střelbou z luku či kuše a dalšími středověkými kratochvílemi. Prohlídka hradu byla vyčerpávající. A to jsme měli za sebou zatím jen první okruh. V nastalé pauze před příchodem další průvodkyně naše dočasná rodina hanebně prchla do hospody. Nevím, jak na tom byli ostatní. Doufám, že alespoň část naší výpravy celou prohlídku zvládla. Po příchodu do tábora balíme věci, nakládáme je do aut a kluci je odvážejí do cíle našeho dnešního putování - do Střelských Hoštic /neplést s Hošticemi pana Trošky, ty leží několik kilometrů odtud/. Honza spravuje sedátko v lodi. Obsazujeme několik židliček a stolek, které stojí uprostřed řeky a trávíme odpolední siestu. Yorick v řece našel sekeru. Celkem zachovalou. Berem, bude se hodit. Teprve kolem šesté hodiny vyrážíme. Celodenní vedro trochu polevilo. Cesta je nádherná. Sjíždíme jez. Zbyněk s Tomášem se "udělali", ale žádná tragédie to nebyla. Hodiny ubíhají. Za každým zákrutem řeky čekáme Hoštice. Stmívá se. Na hladině se objevilo pár leklých ryb a nezralých jablek. Dana je z hladu loví a jí. Ta jablka. Karavana lodí se začíná trhat. Dělíme se na dvě party. Začínáme být unavení. Je tma jak v ranci. První partu konečně vítá hoštický jez. My však stále pádlujeme a pádlujeme. Měsíc nám svítí na cestu. Nádherná atmosféra. Ticho a klid. Jako v pohádce. Možná,že někde na vrbě seděl vodník a tiše se nám smál. Konečně z dáli slyšíme temné hučení. V absolutní tmě vysedáme z lodí a za pomoci ostatních je vytahujeme na břeh. Jsme rádi, že jsme opět mezi svými. Za svitu baterek a reflektorů aut a za pomoci mnoha ochotných rukou i my stavíme stany. Večeřeli jsme krátce před půlnoci. Všudypřítomné hučení jezu nás všechny uspalo. Chrápání z okolních stanů dnes nikdo nevnímal. Den třetí - pondělí 11.srpna 2003 Tak jako nás jez večer uspal, tak nás ráno probudil. Tereza spí. Podle hlasů zjišťuju, že už je spousta "našich" vzhůru. První byl samozřejmě Zbyněk. Radek byl také čilý a dokonce nám došel pro čerstvé rohlíčky. Připadám si jako lenoch, ale kluci taky ještě spí. Vaříme snídani a provádíme pravidelné hygienické úkony. Matěj s Yorickem vyřešili hygienu po svém a jako první po ránu skočili pod jez. Dnes máme volný den. Program si udělal každý podle svého gusta. Jdeme se podívat co mají dobrého v sámošce, koupeme se a hlavně se válíme. Na oběd jdeme k řezníkovi a opravdu jsme si pochutnali. Vracíme se zpět a opět se válíme. Kubovi je nějak zle, takže dopoledne spí a odpočívá v chládku. Johnovi a Jiráčkovi utvořili pátrací předvoj a na lodích směrem Strakonice odplouvají už dnes. Počkají na nás do zítra v kempu. Honza s Evou se v parném odpoledni také vydávají na cestu. Tentokrát do Horažďovic, kde si chtějí koupit turistickou značku do své sbírky. Naštěstí hned za Hošticemi chytli stopa a cestou zpět také. Shodou náhod to byl ten samý pán, co je vezl tam. I tak přišli pěkně vysušený, takže museli ihned do vody. Voda, deka, kiosek - to byla dnes pro nás tři nejfrekventovanější místa pobytu. Sluníčko pálilo, voda byla jako kafe a pivo jako křen, co si přát víc. V pozdním odpoledni se vydáváme pro buřty, jelikož je naplánovaný táborák. Navečer se uskutečnil také volejbalový zápas mezi našimi borci a místním mužstvem. Jelikož se stále nevědělo, kdo je lepší, hrálo se skoro až do tmy. Táborák se zapaluje krátce po setmění. Jíme, pijeme, povídáme a je nám dobře. I když se pomalu blíží půlnoc, je stále teplo. Většina sedí jen v kraťasech a tričku. Od vody se ale připlížilo trochu chladnějšího vzduchu. Začíná mi být zima a jdu si do stanu pro kalhoty. Nejsou tam! Hledám v batohu. Taky nic. U Radka v autě, kde máme tašky, taky nic nebylo. Jdu nahlásit zmizení kalhot k ohni. Nikdo nic neví. Po chvíli se zvedá Terka, jde do stanu a kalhoty mi přináší. Nacpala si je k sobě do batohu. Prý pouhým nedopatřením! Jo, to známe! Po půlnoci se rozcházíme. Na nebi jasně svítí měsíc, padají hvězdy a Zbyněk slibuje, že všem ráno dojde pro koblihy k snídani. Den čtvrtý - úterý 12.srpna 2003 Zbyněk svůj slib opravdu dodržel. Kafíčko a čerstvou koblihu ocenili všichni. Byl však podán i jeden zlepšovací návrh - od příštího rána donášet snídani až do spacáku. Zbyněk se netvářil moc nadšeně. Uvidíme zítra. Po osmé hodině sluníčko vytahuje i ty největší spáče. Postupně balíme stany a ostatní zavazadla. Radek, Michal a Zbyněk odvážejí auta do dalšího kempu. Na jejich příjezd čekáme v kiosku. Mladí hrají volejbal. Před jedenáctou jdou lodě na vodu. Krátce po startu se naše loď naklání a já i Yorick letíme do vody. Nebyli jsme sami, Kuba s Terkou dopadli podobně. Ke zranění však nedošlo. Kluci nám pomohli vylít vodu a jedeme dál. Překonáváme tři jezy. V Katovicích už jsme se cítili tak vyhladovělí a zesláblí, že jsme si museli dát pauzu. Zastavujeme a jdeme se občerstvit. Kiosek v místním kempu má honosný název "Saloon Mickeys". Dorážíme přesně ve 12:25 místního času /soudě dle hodin na dřevěné věžičce kiosku/. Obsluha je vstřícná a ochotná, stejně jako žebrající čokl, který v pravidelných intervalech obcházel hosty. Pohostili jsme se kafíčkem, pivíčkem, zmrzlinou a dalšími pochutinami. U několika mladších jedinců vyvolala televize puštěná uvnitř boudy silné abstinenční příznaky. Začali slintat, nakukovali dovnitř a nakonec vzali zavděk odrazem obrazovky v okně a poslechem reklamních znělek, které si pobrukovali s sebou. Po chvíli zjistili, že to není ono a šli vyzkoušet houpačky a další atrakce. Otava je stále širší a stále pomalejší. Všechny další jezy statečně přetahujeme. Občas se vyskytnou nebezpečně vypadající peřeje, ale my je hravě zvládáme. Strakonice se blíží. Jako první z nich vidíme komín. Blíží se konec naší dnešní cesty. Těsně před cílem si ještě dáme slalom mezi brankami a hrůzně vypadající úsek "divoké vody". Nikdo nezklamal. I Yorick máchal pádlem přesně podle mých hulákaných příkazů. Jsme prostě dobrý! Očekávají nás Johnovi a Jiráčkovi. Mají právě prostřený stůl. Bohužel ne pro nás. Stavíme stany, vybalujeme, zkoumáme terén. Máme to se vším komfortem. Přípojka na elektřinu u nosu, záchody na fotobuňku, akorát pro pivo si musíme pěšky. A pak se to ozvalo! Ztuhli jsme zděšením a hrůzou. První dojem byl ten, že odněkud z nebes se na nás řítí porouchaná stíhačka. Pochopili jsme rychle. Přímo nad našimi hlavami /a stany/, na vysokém náspu, projížděl nákladní vlak. Z hluboko ukrytých vzpomínek se mi vynořil můj rodný domek v Otradovicích, který dodnes stojí těsně u železniční trati Lysá nad Labem - Děčín. V zimních měsících vibrují při projíždění vlaku i skleničky na stole. Tam jsme však před randálem kryti alespoň zdí. Jenže tady se to na nás v noci povalí přes tenkou slupku stanu. Radši nemyslet! Je příšerný vedro. Koupat v Otavě se nedá. Začíná být pěkně špinavá. Civilizace je holt civilizace. Někdo zvolil sprchu, jiný sebou bacil na deku. Naše mládež má už opět rozložené karty. Dali jsme si malou sváču a přemýšleli, co s načatým dnem. Honza s Evou vyrážejí do města a chvíli po nich i my ostatní. Cesta podél řeky je příjemná. Míjíme několik pěkných prolézaček a dětských hřišťátek. Jedno z nich bylo obzvláště vyvedené. Podrobili jsme ho náročné zatěžkávací zkoušce. Já osobně jsem měla na starosti pouze dohled, ale Zbyněk, Michal a Dana s nasazením vlastního zdraví i vlastních životů pečlivě prozkoumali pevnost i další kvality tohoto zařízení. Ke cti výrobce budiž řečeno, že povolená nosnost byla z jeho strany mnohonásobně jištěna. Nikdo ze zkušebních komisařů si nerozbil hubu. O kus dál, to už jsme byli ve městě, jsme si mohli prohlédnou cikánské /pardon, romské/ lázně. Ty si naši tmavší spoluobčané vybudovali přímo na břehu Otavy pod velkým jezem. Malí, velcí, tlustí i tencí, děti i stařeny, těhotné maminy i tlusťoši se zlatými /?/ prsteny. Všichni se tu váleli, koupali, prali prádlo, myli dětem pokakané prdelky, hulákali, pili, prostě žili běžný život. Nejvíc se mi líbila asi desetiletá krasavice, která stála ve stříbrných lesklých šatečkách uprostřed řeky a myla si své kučeravé havraní vlásky. Na tu dálku bohužel nebylo vidět jestli s mydlinami a špínou do dáli odplouvají i chudinky utopené vešky. I když ... všichni jsme boží tvorové. Město samotné mě osobně moc nenadchlo. Možná, že jsem jen chodila těmi špatnými uličkami. Pozitivní věc však byla ta, že jsem koupila dva molitanové sedáky do lodě a dva ručníky. Od toho dne mě ani synáčka netlačila při pádlování prdel a navíc jsme se měli do čeho utřít. Ručníky, na kterých jsme v lodi sedávali, nám totiž uplavaly při jedné kolizi. Taky jsme nakoupili trochu zásob. Hlavně nějaké dobroty k večeři. Asi budeme grilovat. Po všech těch paštikách a podobných věcech jsem dostala chuť na mléko. Půl litru jsem zhltla hned na lavičce před krámem. To byla dobrota! Dana s Danou si zase koupily u Bati krásné páskové botičky. A to hned několikery. K večernímu táboráku a k teplákům se jim budou úžasně hodit! Na cestě zpět dělá horského vůdce Michal. Jdeme zkratkou kolem kolejí, roštím, přes kamení, s vidinou toho, že když nám uklouzne nožka, sletíme ze strmého srázu rovnou do Otavy. A to navíc táhneme tašky s proviantem. Došli jsme všichni. V kempu stály naše stany trochu stranou od Jiráčků a Johnů. Ne, že bychom je neměli rádi, nebo oni nás. To fakt nehrozilo. Příčina byla daleko prozaičtější. Přijeli totiž o den dřív a vedle nich si postavili stan dva mladí lidé. Byli úžasní. Dělali takové zvláštní věci. Zatímco my u jídla stáli nebo seděli na zemi, oni rozložili kempingový nábytek a stolovali civilizovaně. Zatímco my na sebe všelijak pokřikovali, hulákali, chechtali se a dělali blbinky, oni s vážnou tváří zaujatě konverzovali. Zatímco my snášeli větve, lámali klacky a poté udržovali čmoudící ohýnek, oni do připraveného ohniště vložili kostku tuhého lihu, zapálili, a na kovových židličkách a s číší vína v ruce tiše pozorovali modrorůžové plamínky. Z povzdálí jsme je sledovali a záviděli jim romantický večer ve dvou. I my jsme si však tenhle večer užili. Naši chlapi dotáhli s vypětím všech sil nevelký přístřešek včetně stolu a lavice. Grilovaly se ryby, kuřecí masíčko, Moravcovi vypláchli hrnec od guláše a udělali svářo, mezi zásobami se našla spousta dalších dobrot ... prostě idyla. Během večera sehráli sportovně založení jedinci dvě utkání ve volejbalu s místními borci. Jednou vyhráli a jednou prohráli. Vlaky, které neustále projížděly kolem, jsme už skoro nevnímali. Noc byla teplá, usínalo se nám krásně a vlaky jezdily a jezdily a jezdily ....... Den pátý - středa 13.srpna 2003 Místo budíčku nám nad hlavou zaburácel projíždějící náklaďák. Kemp se pomalu probouzí. Umývárky a záchody jsou sice na úrovni, ale ta dááálka. Než dojdeš po úzkém chodníčku, pomalu zapomeneš, co jsi chtěl. Ale po ránu se tělesné potřeby připomínají samy a tak první úkol, který dnes zdárně plním je včasné dostavení se na WC. Stihla jsem to. Ostatní, myslím, taky. Následují už celkem rutinní činnosti: snídaně, složení stanů, naskládání všech věcí do aut, připravení věcí do lodě a převlečení do plavek. Yorickovi dnes poslední bod odpadl neboť je v plavkách už druhý den aniž by je sundal. Zatím nesmrdí, jelikož se během této doby několikrát vykoupal a tím pádem plavky vypral. Posloužily i jako spací obleček a mám ten pocit, že v nich v dnešním vedru opět zůstane. Auta s bagáží odjela. Mladí a nejmladší odcházejí na průlezky, které jsme včera odpoledne podrobili zatěžkávací zkoušce. Sedím s ostatními u stolu a bedlivě pozorujeme "naši dvojici". Před stanem rozmístili gumový člun a dali se do jeho nafukování. Na tom by nebylo nic divného, kdyby si hned vedle neumístili na stativ fotoaparát a nezačali se navzájem fotit v různých pozicích dokumentujících tuto činnost. Asi chtěli mít hezké obrázky z báječné dovolené. Opět jsme jim záviděli. Před polednem nasedáme do lodí. Zase odjíždíme jako poslední. Na Yoricka "to" přišlo a než doběhl tam, chvilku poseděl a zase přiběhl, ostatní byli v dáli. V úseku, který jsme měli před sebou, řeka snad ani netekla. Jediným světlým okamžikem byl místo, kdy jsme projížděli kolem pivovaru. Krásně voněl. Těším se, jak si večer "jedno" dám a pádluju jak ďas. Dojeli jsme do města. Řeka je hodně široká, hodně hluboká a hodně špinavá. Přirážíme ke břehu. Jez, který nám stojí v cestě se nedá ani sjet ani přetáhnout. Musíme lodě přenést. Když vidím, do jaké výšky musíme lodě vystrkat, děsím se. Sama s Yorickem bych to nezvládla. Jako vždycky je tu však několik ochotných rukou, které nám pomohou. Loď je nahoře. Funím stejně jako Yorick, ale statečně vleču naše plavidlo o pár desítek metrů dál, abychom ho za pomoci dalších ochotných rukou spustili zpět na vodu. Romská komunita ještě nezahájila očistné koupele, takže máme místo pod jezem pro sebe. Skvělý zážitek měli ti, kteří se doškrábali těsně pod jez a pronikli proudem vody padajícím z několikametrové výšky. Rázem se ocitli v jiném světě. Tajuplnou náladu narušovalo pouze několik vypasených krys, které zíraly stejně vyděšeně jako my. Konec pohádky, jedeme dál. Řeka je široká a špinavá. Musíme makat jako blázni abychom co nejrychleji vyjeli z města. Otava snad ten den vůbec nikam netekla. Přenášíme dva dost vysoký jezy. Sluníčko pálí. Chtělo by to trochu ochlazení. Najednou spása! U břehu visí cedule s ukazatelem k hospodě ve vesnici Slaník! Ihned měníme směr. Naše nadšení zapadlo do bahna. Vyschlá strouha nás donutila zaparkovat naše koráby a dojít k hospodě po svých. Chvíli bloudíme. Konečně! Máme ji! Hospoda sice stála na svém místě, ale vypadalo to, že v poslední době žádného štamgasta nehostila. V našich řadách se rozhostilo všeobecné zklamání. Ale nevzdali jsme se. Nakonec se nám podařilo ukecat paní ve vedlejším domě, která provozovala místní konzum. Otevřela nám a nabídla vše, co v krámě bylo. Nutno konstatovat, že toho tam moc nebylo. Hlad je nejlepší kuchař a tak jsme vděčně chroustali čokoládové tatranky a zapíjeli studeným pivem. Abstinenti a děti cucali brčkem jahodová "pitíčka". Cestou k lodím jsme ještě objevili kolečko plné padaných jablek. Moc jsme si na nich pošmákli. Nasedáme do lodí a vyrážíme na poslední úsek dnešní cesty. Už mě docela bolí ruce a určitě nejsem sama. Ale protože nikam nespěcháme, stíhám ještě obdivovat krásná panoramata okolní krajiny a v duchu si zpívám, že "zemský ráj to napohled". Nevím, jestli synek sdílí moje pocity. Poslední úsek cesty mi totiž vyhrožuje, že už se mnou nikdy do lodě nesedne, protože na něj akorát řvu a buzeruju ho a on musí všechno odřít a už ho děsně bolí ruce a má hlad a žízeň a ...... " a to je ta krásná země, země česká, domov můj" .... a taky ho bolí záda z toho blbýho spacáku a není tu televize ani počítač a ostatní děti leží u móře a on se tu se mnou nervuje ..... jinak je to docela milý chlapec a mám ho ráda, ale teď bych ho nejradši praštila pádlem. Kristepane, takhle mluví milující matka! Omlouvám se, Yoricku. Po romantické cestě nás vítá svým parádním jezem Štěkeň. Všichni se už těšíme na koupání. Mnozí z nás skočí do vody ještě před vybalením věcí. Všude je hodně stanů a nejlepší místa jsou zabraná. Protože chceme být blízko sebe, volíme kompromis a stavíme stany pod mohutným dubem. Občas se na nás snese kanonáda zralých žaludů. To jsem zvědavá, jak to bude v noci! Máme hlad a tak vysíláme hlídku do kiosku. Musíme si nechat zajít chuť nebo se spolehnout na vlastní zásoby. Do patnácti hodin je polední přestávka! No dobře. Tak se alespoň dojdeme vykakat a umýt si ručičky. I zde nám provozovatelé kempu vycházejí všemožně vstříc. Jedno krátké plechové korýtko je pouhou dřevěnou přepážkou rozděleno na pánskou a dámskou část. Odtok je umístěn v dámské části, takže při večerní hygieně můžeš pozorovat, jak kolem protéká veškerý humus ze špinavých chlapských těl. A nádobí? To se samozřejmě myje tamtéž. Dobrou chuť! Mladí se natáhli na zem a Tereza do stanu. Není jí asi dobře ze sluníčka. Prospí celé odpoledne. My starší, živitelé rodin, se vydáváme do vsi pro zásoby. V sámošce je otevřeno. V hospodě taky. Zde si dávám své první dnešní pivo a jak říkají staří mazáci - jen zasyčelo. Cestou zpět se zastavujeme v příjemné hospůdce u potoka. Dávám druhé. Dobře se tu sedí, jí i pije. Vracíme se. Kiosek má už po polední pauze, takže dávám třetí. Všude kolem létají stovky vos. Chvíli posedíme a pak už rovnou ke stanům. Cesta se mi zdá nějaká klikatá a těžko se mi hledá náš mohutný dub. Odpočinek v jeho stínu byl příjemný. Navečer jsme se vydali opět k jezu. Nebezpečně vypadající "pračka" pod šlajsnou se ukázala jako zdroj bujaré zábavy nejen naší omladiny. Osobně bych tam nevlezla ani za nic. Po koupání všichni dostali hlad. S Honzou, Evou a Yorickem jíme v kiosku párek za mohutného bzučení rozdováděných vos, které tu od božího rána nasávají rozlité pivo. Alkoholičky jedny! Je až s podivem, že ještě nikoho nebodly. Patrně je to pivo zajímavější. Na večer Zbyněk opět připravil ohýnek. Sedíme, popíjíme, pojídáme všechno možné, občas někoho praští žalud. Postupně se odebíráme do svých dočasných příbytku a zasouváme se do spacáků. Jediný Yorick odolává. Je rozhodnutý, že dnes konečně bude spát celou noc venku. Zachumlal se u ohně do spacáku a na mé protesty i na varování ostatních dospěláků nereaguje. Kuba si libuje, že se alespoň dneska vyspí a ihned odchází do stanu. Yorick pomalu usíná. Nechávám ho tedy napospas noci a dravé zvěři a jdu si lehnout. Jediný Zbyněk se nad ním slitoval. Když se ho snažil přikrýt dekou, Yorick se najednou probral s tím, že jde spát do stanu. V pořádku. Jenomže nějak si spletl směr a začal se dobývat do stanu úplně cizím lidem. Naštěstí ho strýček Zbyněk včas odchytil a nacpal ho tam, kde měl už dávno být. To, co prý pronesl Kuba, při jeho příchodu, není publikovatelné. Dobrou noc. Den šestý - čtvrtek 14.srpna 2003 I když jsme se večer trochu báli "žaludového bubnování", nic takového se nedělo. Všichni jsme spali jako duby. Ráno nás opět vítá krásné počasí. Postupně na sebe vykukujeme ze stanů. Na některých z nás je už trochu znát únava, ale stačí jeden příjemný úsměv ze sousedního stanu a je to zase v pohodě. U snídaně v trávě řešíme, zdali dnes zvládneme celý úsek až do Písku, nebo pojedeme na dva díly a poslední část naší plavby si jaksepatří vychutnáme. Druhá varianta zvítězila. Aby to "vychutnání" bylo dokonale zabezpečeno, dal se Honza s Evou ihned do přípravy zabezpečení pitného režimu všech posádek. Rum ředili s kolou ve správném poměru a naplněné láhve obratně přivazovali na "chladicí" vlečná lana. Kluci odvážejí auta a my ostatní, po sbalení všech náležitostí, na ně jdeme čekat k jezu. Omladina skáče krkolomné šipky do obrovských vln a já po každém skoku trnu, jestli se skokan ještě někdy vynoří. Otevřeli v kiosku. Jdeme na párek. Přijeli hladoví řidiči, takže se hřeje ještě jedna várka párků. S plnými břichy a s nadšením dáváme lodě na vodu. Přivazujeme nádoby s tekutinami a vyrážíme. Protože je dnešní úsek samý "volej", máme dost času se pravidelně osvěžovat a dodržovat tak pitný režim. Mnozí z nás ho dodržují tak svědomitě, že po půl hodině vládne na všech lodích bujará nálada. Na některých pak obzvláště bujará až zpěvná. Lidé na březích se zájmem pozorují podivnou skupinu na žlutých "banánech". V čele Michal jako rodilý gondoliér statečně a bez zaváhání převáží Danu přes zrádné peřeje a zákruty. V závěsu za ním pak hulákají ostatní osoby něco o generálu Laudonovi, který má "rád kozatou". Mezi hlasy dospělých nejvíce vyniká nezletilý Yorick. Jako jeho matka a vychovatelka bych měla asi zasáhnout, ale i toto je život, tak ať chlapec pozná, zač je toho loket! Naše nálada je skvělá, stejně jako sebevědomí. Že je před námi podivně vyhlížející hráz plná kamenů? Takových tu už bylo! Nejsme žádný mejdla! Jedem! První jedou Balážovi. Super! Dál Kuba s Terkou. Přežili! Walter s malým Filipem. Povedlo se! A tak jedeme i my ostatní...... ..... v tomto místě končí všechna sranda!!! Co si z toho pamatuju já? Najíždíme s Yorickem celkem správně. Řvu a on bez diskuzí a ihned dělá vše, co má. Je fakt dobrej. Ve chvíli, kdy už to vypadalo nadějně, to přišlo. Náraz. Vyrovnáme to? Nakláníme se. Yorick je ve vodě. O něco jsem se příšerně praštila. A znovu. Snažím se držet loď za vodicí šňůru a strašně mě to řeže do dlaně! Yorick brečí. Pouštím loď a někdo ji dole chytá. Chce se mi taky brečet. Jenže jsme v tom nebyli sami. Omlácení byli všichni další, kteří jeli po nás. Asi nejvíc to odnesla Eva, která si narazila žebra. Odešla si "lízat rány" do kukuřice a chvíli trvalo, než se trochu vzpamatovala. Radek měl obrovskou modřinu na zádech a Matějovi uplavalo památeční tričko z Pupenda. Další odřeniny a škrábance už vypisovat nebudu, neboť jich bylo mnoho. Zdraví pomohli nám, postiženým, vylévat vodu z lodí a uvést je do původního stavu. Honza nachází kus pod hrází na kameni zachycenou košili, která mu uplavala. Je s podivem, že žádné ztráty jsme nezaznamenali u lahví s tekutinami. Pomlácení dojíždíme do kempu. Někteří jedou nadoraz. Jako třeba Honza s Evou, kterým ještě jednou zrádný šutr loď otočil. Bolí mě celé tělo a zjišťuju až teď, kdy jsem zula boty, že mám patu sedřenou do krve. S Terkou hledáme místo pro stan. Povedlo se. Na suché slehlé trávě se bude spát docela dobře. Walter mi dokonce půjčuje ještě jednu karimatku, takže dnes budu spát relativně na měkkém. Hladoví vyrážíme do kiosku. Bohužel, kromě piva a sušenek nic není. Teplá jídla se nepodávají, jelikož kuchař momentálně betonuje. Až práci dodělá, přijde nám uvařit. Chápeme, že je spousta důležitějších věcí než naše kručící žaludky a odcházíme. Balážovi dojídají poslední zásoby a my ostatní nasedáme do aut a nabíráme směr na Putim. Patrně od časů Švejka tu mají v hospodě zavřeno. Kručení našich žaludků nabírá na hlasitosti. Spásu našim duším a břichům přinesla až hospoda v Ražicích. Královsky jsme se najedli a napili a alespoň trochu zapomněli na čerstvé rány po těle. Cestou zpět jsme to vzali opět přes Putim a zastavili se u policejní stanice, ve které se před léty zastavil na své cestě krajem i náš národní hrdina Švejk. Protože den ještě zdaleka nekončil, mnozí se po návratu do kempu šli ještě vykoupat, jiní relaxovali a ti, které jsem nejmenovala usnuli jako špalky. V pozdním odpoledni jsme se opět vydali ke kiosku. Měli jsme štěstí. Kuchař už dobetonoval, oklepal ze sebe zbytky cihel a malty a byl plně k dispozici. Vyskytl se však jiný problém. Obsluhou jsme byli informováni, že zdejší kemp má už vlastně po sezoně /připomínám, že bylo 14.srpna/, a že se tedy nemůžeme divit, že kvalita služeb je taková, jaká je. Vzhledem k smradlavým záchodům a jednomu kohoutku na umývárce pochybuji, že někdy byla lepší. Nakonec jsme však morálně zvítězili a "pádnými slovními kreacemi" ukecali kuchaře, že nám začal vařit. I to však bylo spojeno s menšími problémy, ale skvělý smažák a syrečky všechny trable smazaly. Pomalu se začíná stmívat. Nálada je nějaká povadlá. Malé i velké děti se rozložily kolem radkova auta, hrají karty, poslouchají muziku a jedí poslední zbytky sušenek. Zbyňkovi to nedá a zapaluje alespoň malý ohýnek. Skládáme si kolem karimatky. Sedáme si jeden vedle druhého. Ve vzduchu je něco zvláštního. Všichni jako bychom tušili, že tohle je poslední večer, kdy jsme takhle spolu. Známe se už dost dlouho a tak si vůbec nemusíme říkat jak nám je a co cítíme ... Na jasnou oblohu vystoupily první hvězdy, oheň tiše praská. Teď už ležíme, nebo máme alespoň zakloněnou hlavu, abychom mohli pozorovat všechny ty vzdálené světy. Poznáváme jen některá souhvězdí. Konečně vím, kde přesně leží Kasiopea. Nevím jak ostatní, ale ve chvíli, kdy tohle píšu, se mi vybavuje naprosto přesně ten zvláštní pocit tohoto večera. Hvězdy, které padaly jako o závod si určitě s sebou odnesly naše tajná přání... Konec idyly. Z různých stran se začaly stahovat mraky. Patrně bude pršet. Jdeme spát. V noci opravdu lilo jako z konve, hřmělo a blýskalo se. Taky pěkně smrděly záchody. Asi ve tři hodiny slyším, jak volá Yorick z vedlejšího stanu, že má nohy ve vodě. A Kuba prý taky. Příšerně leje, takže se mi nechce vylézat ven. To už je vzhůru i Kuba a stěžuje si, že mají ve stanu vodu. Ptáte se, jak je to možné? Chlapci totiž nezjistili, že se stan zapíná nejen svislým zipem, ale i zipem vodorovným, který je umístěný na spodní hraně stanu. Doposud bylo teplo, takže jim to nevadilo. Dnes ano. Nakonec zalézáme a z kubova nočního proslovu zjišťuji, že za jejich mokré nohy vlastně můžu já. "Když to víš, tak proč jsi nám to, teto, neřekla už dřív!" A mám to. Místo aby poděkovali, tak tohle! Znovu se zamotávám do spacáku a pokouším se usnout. Začíná svítat a odněkud se začínají ozývat podivné a dost znepokojující zvuky. Někdo zvrací, nebo se dusí, nebo řve hrůzou a taky nadává. Nevím, co to je a myslím, že nejsem sama. Vysvětlení se objevilo až ráno ... Den sedmý - pátek 15.srpna 2003 ... a nebylo vůbec hezké. Ostatně jako celé tohle ráno, které nás po nočním dešti přivítalo zamračenou oblohou, mlžným oparem a smutkem. A ty úděsné noční zvuky? Ty vydávali jednotliví členové prapodivné skupiny lidí, která se utábořila těsně vedle nás. Jak jsme pochopili z jejich útržkovitého hovoru, sjížděli Otavu na raftech a patrně byli na cestě už dost dlouho. Asi zapracovala celková únava, špatné jídlo či kořalička nebo všechno dohromady a jejich žaludky se nad ránem vzbouřily a oni jeden po druhém "odkládali" do blízkého rákosí jednu šavli za druhou. Naštěstí tato krize nepostihla nikoho z nás. Ze stanů se nám vůbec nechtělo a do lodí už teprve ne. Bylo chladno, mokro a mnohým z nás se až teprve teď "rozležely" některé rány ze včerejšího karambolu. Skvělá nálada, optimismus a nadšení nás nějak opustily. Po nedlouhé debatě jsme se rozhodli, že to "zabalíme" už dnes. Přispělo k tomu i zjištění, že poslední úsek do Písku je sice jen několik málo kilometrů dlouhý, ale konečná není přímo ve městě, ale kus před ním, takže bychom měli dost práce s loděmi, bagáží i s auty. Balíme mokré stany, skládáme vše do aut, připravujeme lodě na odvoz. Už jsme se trochu vzpamatovali. Nálada se zlepšila ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že dnes večer ulehneme do svých měkoučkých postýlek a tak občas i někdo zavtipkuje. Odjíždějí lodě ... Domlouváme se, jak, kdo a s kým pojede. Naše posádka odjíždí do Písku. V těsném závěsu nás následují další. Honza s Evou jedou s Balážovými, tak jako cestou sem. I ostatní auta vezou své stálé pasažéry. Z mraků konečně vykouklo kousek sluníčka, takže naše procházka po starobylém městě byla celkem příjemná. Prošli jsme se po nábřeží i po nově opraveném mostě, kudy se v loňském roce přehnala hrůzná povodeň. Po shlédnutí fotografií, které dokumentovaly, jak to tady před rokem vypadalo, a po srovnání s tím, jak to vypadá dnes, před písečáky smekáme. Museli si máknout. Most i nábřeží vypadají jak ze škatulky. A jak to bylo dál? Pak už jsme jen nasedli do aut a odjeli každý svým směrem s vědomím, že jsme prožili několik nádherných dnů, které si určitě příští rok zopakujeme. Takže, ahóóój !!! Dny poté ... Pokud jste dočetli až sem, tak snad vydržíte ještě kousíček: Po příjezdu domů jsem si říkala, že si ihned sednu a dokud jsou vzpomínky živé, tak je "hodím na papír". Jenže ještě byly prázdniny a já si je chtěla užít jinak než psaním. Ukecala jsem sama sebe a sešit s poznámkami odložila. V září jsem se do toho fakt dala, ale nějak mi to nešlo. Tak jsem sešit zastrčila do šuplíku a nechala ho tam, stejně jako jsem v počítači opustila soubor s názvem OTAVA 2003. Až těsně před vánocemi jsem se do psaní pustila s velkou vervou a nadšením. Uvědomila jsem si totiž, že letos s vámi nepojedu na hory. Tak jsem si řekla, že pošlu alespoň tuhle vzpomínku na léto a tím pádem vás všechny donutím na mě myslet i když s vámi nejsem. Doufám, že budete vzpomínat v dobrém! A pokud ne, tak je to váš problém! Myslela jsem si, že vzhledem k velkému časovému odstupu si na mnoho věcí nevzpomenu. Moje hlava děravá už toho moc neudrží a moje "vodní" zápisky nebyly až zas tak podrobné. Nebylo tomu tak! Při psaní mi naskakovala spousta podrobností, situací a pocitů, které jsem neměla v poznámkách. Takže, tady to máte ... Věra Jo, a ještě několik málo dodatků: ? Případné pravopisné i jiné chyby si opravte sami. ? Od toho večera jsem souhvězdí Kasiopea viděla ještě mnohokrát a vždycky se mi vybavila ta zvláštní atmosféra našeho posledního táboráku na Otavě. ? Veškeré situace zde popsané jsou sdělovány z mého pohledu, pokud jste to viděli jinak, dobře vám tak. ? Pokud jsem svým popisem událostí někoho naštvala, urazila nebo jinak poškodila jeho důstojnost, hluboce se mu omlouvám. ? Názory a připomínky odesílejte na vera.skvrnova@seznam.cz ? Poslední písmenka jsem dopsala dnes, v pátek 9.ledna 2004 v 15:37 hodin lyského času.

This page is part of tarmara.zde.cz (c)Tar-Mára 2004-Until End of Turn